První vtip

Sedí těhotná paní na lavičce, přijde za ní chlapeček a ptá se: "Paní, vy máte v bříšku miminko?" A paní mu odpoví, že ano. Chlapeček: "A máte ho ráda?" "Ano, mám." "Tak proč jste ho snědla?!"

Možná vám to nepřipadá vtipné. Já nevím, asi by mi to taky nepřipadalo vtipné, kdyby mi to včera nevykládala Lucinka. Její první naučený vtip. :) No dobře, ty, co si holky vymyslí samy, jsou většinou vtipnější, ale prostě mě to pobavilo, tak se s vámi dělím.

O smrti

Moji milí čtenáři,
pokud si myslíte, že psát o smrti se na blog o dětech nehodí, mýlíte se. Aspoň v souvislost s dětmi, které máme doma my. :) A jak všichni víme, tak od dětí se toho může člověk hodně naučit... Tak se učte ;)

Čím bych začala... Dobře, začnu tou smutnější událostí, až už je to potom jenom veselé. Někteří z vás ví, že mi 1. října umřel milovaný pejsek, respektive pejsice. :) Daisinka tu s námi byla ještě dlouho před tím, než holky, byla o 5 let starší než Lucinka. A s holkama si rozhodně užila svoje, od píchání do očí v útlém věku počínaje, po službu jako polštářek později. Holky měly Daisnku rády a já jsem přesvědčená, že Daisinka je taky, protože byla úžasná a na děcka vždycky strašně hodná.

A tak se mě pár dní poté, co jsme Daisinku pohřbili, Markétka zeptala, kde je Daisinka. A po cestě do školky jsme tak vedly následující rozhovor:
M: "Daisinka je u pana doktora, že?"
já: "Ne, Markétko, Daisinka byla moc nemocná a umřela nám."
M.: "A kdy přijde?"
j.: "Daisinka už nepřijde. Spinká v hrobečku na zahradě."
M.: "No jo, ale já nevím kde, to mi budeš muset ukázat."
j.: "Dobře. Markétko, bude ti po Daisince smutno?"
M.: "Nebude."
j.: "Jakto?" [a přiznávám, že jsem v tuto chvíli přemýšlela nad krutostí tříletého dítěte]
M.: "Protože když je na zahradě, tak to znamená, že bude pořád u nás."

Tak... Tolik moudrosti v dětské hlavě...

Následující historky už jsou pouze úsměvné. Berte v potaz, kolik je holkám let a taky to, že holky samozřejmě ještě neví, že smrt je něco definitivního. Ale je to dětské vnímání tak... snadné. :)

Lucinka: "Barunko, až vyrosteš, dáš mi tohle tričko?"
já: "Lucinko, já už asi moc nevyrostu."
L.: "Tak až umřeš?"
(Samozřejmě... až umřu, vem si, co budeš chtít :))

Minulý týden. Holky pracovaly na dvoře, protože můj táta pracoval na dvoře. Vylezl na střechu (neptejte se proč, já u toho nebyla) a Lucinka na něho volá: "Dědo, nespadni, to by byl problém!"
Asi hodinu na to mi to máma vykládá, přičemž poslouchá i Markétka, která historku s obrovským americkým úsměvem na své tvářičce zakončila slovy: "No, to Lucinka říkala. To kdyby děda spadl, tak by umřel."

A poslední o smrti. Je taková krátká, Markétčina: "Babičko, až umřeš, tak budu mít Barunku."

PS: A jestli vám to připadá jen morbidní, tak je s vámi něco špatně. :)))