když někdo někam odjede...

Ti z vás, co mě znají, ví, že občas někam na nějakou dobu odletím. A holky už jsou z toho nejspíš náležitě vycvičené. Já jsem teď sice doma, ale Jirka odletěl na nějakou dobu do Ameriky. A tak u nás probíhají občas tyto rozhovory:

Lucinka: "Kdy přijede Jiřík?"
Až o Vánocích.
L.: "Aby dostal taky něco, že? Nějaký dárek."
(A nekecám naše Lucinka občas mluví neuvěřitelně spisovně... :) U nás si z ní nikdo nedělá srandu, ale legraci... a tak :))

Lucinka: "Kde je Jiřík?"
Daleko, v Americe.
L.: "To nám asi něco přiveze, že?"

Cesta do minulosti... část 3.

Už jen něco málo, co se uchovalo z roku 2006 z Lucčiných slov.

Takže... tomuhle říkám zoufalé volání o pomoc: "Pomooooc, tam je had!!!! ...... Já řikám - pomoc, tam je had!" :)

V Prostějově se každý rok koná nějaký sraz veteránů, kde jsou nejen auta, ale i motorky, což Lucku zaujalo:
"Bude tam moc motorek?" - Jo. - "Moc moc?" - Ano. - "To bude rachot!"

Cesta do minulosti... část 2.

Vánoce 2005 (a když budete moc prosit, přidám i nějaké fotky :))

Lucinka udělala velkou chybu a naučila Markétku písničku, co se učili ve školce. Takže jsme od začátku prosince a pak ještě dlouho po Vánocích poslouchali Ježíšku, panáčku... A Luccince se to moc nelíbilo, zvlášť, když si Markétka zpívala před spaním:
Markétka: "Jééééééžíííííškuuuu...."
Lucinka: "Ježíšku neeee!"
Markétka: "Pááááánáááááčkuuuu...."
Lucinka: "Panáčku taky neee!"

Hlavní událostí těchto Vánoc pak bylo to, že nám shořela vana. Ano, lidem o Vánocích hoří stromečky, ale to je nuda. Taková vana, tím se jen tak někdo chlubit nemůže. Moje maminka z tohou byla nešťastná (ale pak jsme zjistili, že máme domácnost pojištěnou proti havárii malého plavidla... Vana chytla od svíček-lodiček... Pojišťovna nám to fakt zaplatila, i když to asi klasifikovali jinak - jako "tohle jsem za 20 let praxe ještě neslyšel" :)). Na řečnickou otázku mé maminky "Co budeme dělat?" měla Lucinka jasnou odpověď: "No, nebudeme se koupat..."

Cesta do minulosti... část 1.

Tak jsem zprovoznila svůj "brněnský" počítač a našla v něm malý poklad... Staré (některé velmi) činy a výroky holek. A teď se tu s vámi o ně podělím.

2005
Hledali jsme s tátou něco na mapě. Už nevím co, je to dávno. Do toho přišla Lucinka, které byly tenkrát čerstvě 3 roky. Chvilku se na ten otevřený atlas dívala a pak pronesla: "To je mapa, že?" Fascinovaně jsme na ni hleděli a přikývli. Načež ukázala na modrou část stránky a zeptala se: "A tohle je moře?"
Netvrdím, že máme doma geniální dítě. Ale prostě je vtipné, jak děti někde něco pochytí, vy netušíte, kde to bylo, a pak vás takhle, dnes a denně, překvapují.

Markétka byla v tom roce, kdy jí byly roky 2, rovněž velmi plodná, co se vtipných výroků týče.
Jednou z jejích oblíbených vět byla "Já bojím pavouka." Naučila to říkat dokonce i Yva, švýcarského manžela mé kamarádky. Tuším, že si to pamatuje doteď. S odstupem času je na tom vtipné i to, že z Markétky se stala milovnice veškeré vícenohé havěti a pavoučky s radostí sbírá, aby nám je mohla ukázat. To, že oni pavoučci to většinou v jejích malých ručičkách nepřežijí, to už je jiná... :)

Další z Markétčiných výroků vystihuje její životní priority: "Já nechci čurat, já chci papat."

A další je věta, která Markétce zůstala doteď. "To je můj páreček! Já chci páreček!" Zkuste jí říct, že jí sníte páreček a uvidíte, co to znamená, když se dítě rozzuří. :)

Jak už jsem psala dřív, Markétka je dítě několika identit. A podle mých záznamů se zdá, že to není věc, která by se projevovala až teď. Když jí byly 2 roky, odpověděla mi na otázku "Jak se jmenuješ" celkem jasně: "Opica... Nic." A nebo: "Já su trdlo dědovo."

Ale ani Lucinka nebyla pozadu. Ta zase má jasné názory na to, kdo v naší rodině vykonává jakou funkci. Takže Podle Lucinka "babička je popleta".
I o svých funkcích má jasno... Na dotaz, co dělala v ten daný den ve školce, odpověděla: "Štípala děti." (Aspoň nelhala :)).

Ale žalovala už tenkrát. Shrnutí denních událostí po mém návratu domů, za pomoci mé mámy: "Mimi mě kousla." - To bylo včera, ty popleto. - "To bylo včera."

No, vlastně občas lhala... Každý svůj pokus o přivlastnění si věci, která nebyla její, komentovala tenkrát slovy "Já se jenom podívám, jo? Jenom vyzkouším..." :)

S holkama na houbách

Markétka jako zkušená houbařka samozřejmě jet musela. Lucinka slíbila, že nebude v autě brečet, že ji bolí hlava, tak jela taky. :)

Cesta tam probíhala v pořádku. Holky celou dobu hrály nějakou slovní hru, jejíž pravidla jsem nepochopila, ale hlavně že byl relativní klid. Markétka nezapomněla na svoje oblíbené slovní spojení "malinká prťavinká" a k jeho použití jsem jí tentokrát sloužila já. Řekla mi, že jsem malinká prťavinká holčička... a že teda jsem vlastně Markétka, zatímco ona byla Barunka - velká holka. :)

Lucinka nás pak chvilku bavila tím, co se jí zdálo. Začala: "Já asi dostanu od Ježíška strašně moc dárků." Jakto? "Protože mně se o tom dneska zdálo..." Takže je všechno jasné (jenže my máme letos jiné plány, každoroční tříhodinové rozbalování dárků je dost náročné :)).

Před tím, než jsem se vyšplhali do lesa, Markétka prohlásila: "Já jdu hledat rybičky... teda houby... A najdu největšího hřiba!" A jak řekla, tak učinila. :) Já jen nikdy nevím, jestli ona napřed spadne a pak tu houbu najde, nebo vidí tu houbu, a proto spadne... :)

Po cestě domů holky, než usnuly, dostaly další skvělý nápad. Nejdřív si vzadu chvilku cosi šeptaly (Lucka Markétce), načež se Markétka zasmála a prohlásila: "Dědo, zastav! Barunka je houba, tak ji musíme dát do kufru!" (Pro vysvětlení: košíky s houbami dáváme do kufru od auta :)). Poté už jsem nebyla houba já, ale Markétka a Lucinka.
Lucinka: "Já jsem houba babka."
Markétka: "Já jsem malinká houba. Hezká."

A pak usnuly... Lucinka se probudila v Prostějově se slovy: "Já jsem houba."

A to je náš dnešní houbařský příběh...

PS: Většina těch věcí tady není ani trochu chronologicky... Ale snad mi to odpustíte.