Moji milí čtenáři,
pokud si myslíte, že psát o smrti se na blog o dětech nehodí, mýlíte se. Aspoň v souvislost s dětmi, které máme doma my. :) A jak všichni víme, tak od dětí se toho může člověk hodně naučit... Tak se učte ;)
Čím bych začala... Dobře, začnu tou smutnější událostí, až už je to potom jenom veselé. Někteří z vás ví, že mi 1. října umřel milovaný pejsek, respektive pejsice. :) Daisinka tu s námi byla ještě dlouho před tím, než holky, byla o 5 let starší než Lucinka. A s holkama si rozhodně užila svoje, od píchání do očí v útlém věku počínaje, po službu jako polštářek později. Holky měly Daisnku rády a já jsem přesvědčená, že Daisinka je taky, protože byla úžasná a na děcka vždycky strašně hodná.
A tak se mě pár dní poté, co jsme Daisinku pohřbili, Markétka zeptala, kde je Daisinka. A po cestě do školky jsme tak vedly následující rozhovor:
M: "Daisinka je u pana doktora, že?"
já: "Ne, Markétko, Daisinka byla moc nemocná a umřela nám."
M.: "A kdy přijde?"
j.: "Daisinka už nepřijde. Spinká v hrobečku na zahradě."
M.: "No jo, ale já nevím kde, to mi budeš muset ukázat."
j.: "Dobře. Markétko, bude ti po Daisince smutno?"
M.: "Nebude."
j.: "Jakto?" [a přiznávám, že jsem v tuto chvíli přemýšlela nad krutostí tříletého dítěte]
M.: "Protože když je na zahradě, tak to znamená, že bude pořád u nás."
Tak... Tolik moudrosti v dětské hlavě...
Následující historky už jsou pouze úsměvné. Berte v potaz, kolik je holkám let a taky to, že holky samozřejmě ještě neví, že smrt je něco definitivního. Ale je to dětské vnímání tak... snadné. :)
Lucinka: "Barunko, až vyrosteš, dáš mi tohle tričko?"
já: "Lucinko, já už asi moc nevyrostu."
L.: "Tak až umřeš?"
(Samozřejmě... až umřu, vem si, co budeš chtít :))
Minulý týden. Holky pracovaly na dvoře, protože můj táta pracoval na dvoře. Vylezl na střechu (neptejte se proč, já u toho nebyla) a Lucinka na něho volá: "Dědo, nespadni, to by byl problém!"
Asi hodinu na to mi to máma vykládá, přičemž poslouchá i Markétka, která historku s obrovským americkým úsměvem na své tvářičce zakončila slovy: "No, to Lucinka říkala. To kdyby děda spadl, tak by umřel."
A poslední o smrti. Je taková krátká, Markétčina: "Babičko, až umřeš, tak budu mít Barunku."
PS: A jestli vám to připadá jen morbidní, tak je s vámi něco špatně. :)))
pokud si myslíte, že psát o smrti se na blog o dětech nehodí, mýlíte se. Aspoň v souvislost s dětmi, které máme doma my. :) A jak všichni víme, tak od dětí se toho může člověk hodně naučit... Tak se učte ;)
Čím bych začala... Dobře, začnu tou smutnější událostí, až už je to potom jenom veselé. Někteří z vás ví, že mi 1. října umřel milovaný pejsek, respektive pejsice. :) Daisinka tu s námi byla ještě dlouho před tím, než holky, byla o 5 let starší než Lucinka. A s holkama si rozhodně užila svoje, od píchání do očí v útlém věku počínaje, po službu jako polštářek později. Holky měly Daisnku rády a já jsem přesvědčená, že Daisinka je taky, protože byla úžasná a na děcka vždycky strašně hodná.
A tak se mě pár dní poté, co jsme Daisinku pohřbili, Markétka zeptala, kde je Daisinka. A po cestě do školky jsme tak vedly následující rozhovor:
M: "Daisinka je u pana doktora, že?"
já: "Ne, Markétko, Daisinka byla moc nemocná a umřela nám."
M.: "A kdy přijde?"
j.: "Daisinka už nepřijde. Spinká v hrobečku na zahradě."
M.: "No jo, ale já nevím kde, to mi budeš muset ukázat."
j.: "Dobře. Markétko, bude ti po Daisince smutno?"
M.: "Nebude."
j.: "Jakto?" [a přiznávám, že jsem v tuto chvíli přemýšlela nad krutostí tříletého dítěte]
M.: "Protože když je na zahradě, tak to znamená, že bude pořád u nás."
Tak... Tolik moudrosti v dětské hlavě...
Následující historky už jsou pouze úsměvné. Berte v potaz, kolik je holkám let a taky to, že holky samozřejmě ještě neví, že smrt je něco definitivního. Ale je to dětské vnímání tak... snadné. :)
Lucinka: "Barunko, až vyrosteš, dáš mi tohle tričko?"
já: "Lucinko, já už asi moc nevyrostu."
L.: "Tak až umřeš?"
(Samozřejmě... až umřu, vem si, co budeš chtít :))
Minulý týden. Holky pracovaly na dvoře, protože můj táta pracoval na dvoře. Vylezl na střechu (neptejte se proč, já u toho nebyla) a Lucinka na něho volá: "Dědo, nespadni, to by byl problém!"
Asi hodinu na to mi to máma vykládá, přičemž poslouchá i Markétka, která historku s obrovským americkým úsměvem na své tvářičce zakončila slovy: "No, to Lucinka říkala. To kdyby děda spadl, tak by umřel."
A poslední o smrti. Je taková krátká, Markétčina: "Babičko, až umřeš, tak budu mít Barunku."
PS: A jestli vám to připadá jen morbidní, tak je s vámi něco špatně. :)))
No comments:
Post a Comment